Operace Anakonda

Operace Anakonda je kódové označení operace na začátku března 2002, kterou vedla americká armáda společně s afghánskými spojenci. Jednalo se o pokus zničit síly al-Kajdy a Talibanu v údolí Shahi-Kot a v horách Arma na jihovýchod od Zormat. Tato operace představovala první rozsáhlejší bitvu během americké intervence v Afghánistánu od bojů v Tora Bora v prosinci 2001. Operace Anakonda byla rovněž první operace na afghánském bojišti, která zahrnovala použití většího množství amerických konvenčních sil (tzn. nejen speciálních) při přímé bojové činnosti.

V období mezi 2. a 16. březnem 2002 se přibližně 2000 vojáků, z nichž více jak polovina byly americké konvenční a speciální síly, střetlo s více jak 1 000 bojovníky al-Kajdy a Talibanu a získalo kontrolu nad údolím. K americkým silám se připojily síly Austrálie, Kanady, Dánska, Francie, Německa a Norska. Síly al-Kajdy a Talibanu se opevnily v jámách a na hřebenu horského území a pomocí minometů a těžkých kulometů odstřelovaly americké síly pokoušející se zabezpečit oblast. Afghánský velitel Talibanu Maulavi Saifur Rehman Mansoor později přivedl posily, aby se zapojily do bitvy. Americké jednotky odhadly sílu rebelů v údolí Shahi-Kot na 150 až 200 mužů, nicméně pozdější informace ukázaly, že skutečnou sílu tvořilo něco mezi 500 až 1000 bojovníky. Podle odhadů amerických sil se během bitvy podařilo zneškodnit nejméně 500 nepřátel.

Popis oblasti

Údolí Shahi Kot leží jižně od města Gardiz. Táhne se od severu k jihu na západě od hlavního horského masivu a asi 100 mil jižně od Kábulu, v blízkosti hranic s Pákistánem. V místě existují dva důležité přístupy do údolí, jeden ze severozápadu a druhý z jihozápadu okolo hřebene známého jako Tergul Ghar, který americké oddíly přezdívají Velryba. Na severozápad od údolí se nachází menší hřeben nesoucí název malý Tergul Ghar, označovaný jako Malá Velryba. Tyto dva nejdůležitější terénní rysy dominují dvěma přístupovým cestám do údolí. Údolí, zhruba 5 kilometrů široké a 10 kilometrů dlouhé, ukrývá tři vesnice – Shir Khan Kheyl, Babulkhel a Marzak. Tyto vesnice představují během operace Anakonda objekt nazvaný Remington.

Největší část údolí je ve výšce okolo 8 000 stop (2 500 metrů), obklopují ho vrcholky překračující hranici 11 000 stop nad mořem (3350 m.n.m.). Přes nejvyšší horské pásmo na východě vede pouze několik hlavních cest a tucty menších kozích stezek. V jižním cípu pohoří je hora Takur Ghar, z které je možno přehledně pozorovat jak celé údolí, tak odchozí cesty. Jako celek je údolí obklopené impozantním terénem, díky čemuž je velmi obtížné oblast izolovat.

Mapa 1
Mapa 2
Mapa 3

Cesta k operaci

Na počátku roku 2002 se množily informace o výrazné přítomnosti bojovníků al-Kajdy a Talibanu v údolí Shahi-Kot. První opravdové potvrzení výskytu nepřátelských sil v oblasti nepocházelo ze vzdušného průzkumu, ani z jiných dokonalých prostředků pro sběr informací, nýbrž z pozemní snahy týmu speciálních sil vybavených rádiem s volacím signálem „Texas 14“. Texas 14 blízce spolupracoval s místními afghánskými silami a na konci ledna se pokusil provést pozemní průzkum údolí, ale kvůli varování afghánských bezpečnostních sil o výskytu většího množství nepřátel se z akce stáhl.

S využitím údajů, které dodal Texas 14, se odhadovalo, že v zde přezimovává zhruba 150 až 200 bojovníků, kteří se pravděpodobně připravují na letní ofenzívu v údolí. Pozdější zprávy určovaly počet nepřátel v údolí a přilehlých horách na 800 až 1000 a další průzkum také odhalil množství jeskyní, o kterých se myslelo, že ukrývají zbraně teroristů. Zpravodajské informace rovněž ukazovaly, že se v dané době mohou v údolí vyskytovat přední představitelé al-Kajdy a Talibanu. Mezi ně patří Usáma bin Ládin, Ayman al-Zawahiri a Mullah Omar a další velitelé těchto skupin.

Příprava a plánování

Na konci ledna a v únoru vznikaly plány týkající se úderu na údolí Shahi-Kot s pomocí afghánských vojenských sil podporovanými americkými speciálními operátory, kteří je vycvičili. Úkol velet operaci dostal 15.března generálmajor Franklin L. "Buster" Hagenback, velitel 10. horské divize. Plán obsahoval jednak napadnutí údolí, ale také umístění dalších jednotek v horách na východ, aby se zabránilo případnému úniku povstalců do Pakistánu. Také se rozhodlo o použití americké konvenční pěchoty. Síly použité k zajištění blokačních pozic se skládaly ze 3.brigády „Rakkasans“ ze 101. výsadkové divize, které velel poručík Frank Wiercinski, dále 1. praporu 87. pluku (1-87) z 10.horské divize vedené podplukovníkem Paulem LaCamerou. V souladu se stanovenou strategií v Afghánistánu měla být palebná podpora poskytnuta jednotkami amerických vzdušných sil, spíše než dělostřelectvem. Množství konvenčních aktivit povolených v Afghánistánu bylo omezeno CENTCOMem a civilním ochranným vedením. Konečný plán určil dvě hlavní síly: Task Force Hammer a Task Force Anvil. TF Hammer se skládala z afghánských vojenských sil a zvláštních operátorů a jejich předním úkolem bylo udeřit na údolí Shahi-Kot. TF Anvil složený z TF Rakkasan a 1-87 měl za úkol vybudovat pozice, které by zabránily případné snaze nepřátelských sil uniknout z oblasti. Speciální operační týmy z oddílu Advanced Force Operations (AFO) pod velením podplukovníka Pete Blabereho zajišťovaly nad-oblastní průzkum údolí.

Plány spočívaly v izolaci a obklíčení údolí následovaným sbíhavým útokem a zničením sil al-Kajdy. Smíchaná afghánská milice, koaliční speciální jednotky a konvenční síly měly vybudovat tři sady soustředných kruhů po obou stranách nepřátelských únikových cest ještě před úderem na obranná postavení nepřátel. Okolo dne D mínus 3 (tzn. tři dny před hlavním dnem útoku) měly koaliční speciální operační síly obsahující části Task Force 64 (australský SAS) a Task Force K-BAR začít pronikat na pozorovací stanoviště vzdálená od 5 do 7 kilometrů od cílové zóny. Odtud jim plán určoval sledovat pohyb nepřátel a přivolávat leteckou podporu proti spatřeným nepřátelským cílům. V D mínus 1 se měla TF Anvil přesunout na pozice podél nepřátelských ústupových cest. Ve dni D měly složky ze 101. výsadkové a z 10. horské divize letecky udeřit na vnitřní kruh ochranných pozic podél východní části údolí. Současně s tím měla TF Hammer napadnout jižní cíp Velryby a proniknout do údolí jako hlavní síla, zatímco další snaha měla spočívat ve vystavění obranných pozic poblíž Malé Velryby na severním vstupu do údolí. Cílem bylo uhodit na nepřátele dostatečně silně, aby se jich podařilo zabít či zajmout co největší množství a přeživší vytěsnit, aby mohli být mimo údolí eliminováni z vytyčených blokačních pozic. Ti, kteří by nějak uprchli z pasti, měli být vystopováni pomocí pozemního a vzdušného průzkumu.

Časový přehled

listopad 2001

V Afghánistánu padl režim Talibanu. Některé z talibanských sil společně s částmi al-Kajdy setrvávají v horách.

1. březen 2002, D mínus 1

Ve východním Afghánistánu začíná operace Anakonda. Americké speciální operační síly pronikají do oblasti a zřizují pozorovací stanoviště. Tyto síly jsou tvořeny třemi týmy: Juliet, India a Mako 31. Týmy Juliet a India jsou zejména Delta commandos, jejichž úkolem je zajistit sever a jih údolí a pozorovat přístupy z Gardez. Mako 31, tým SEAL, mělo za úkol postavit pozorovací stanoviště na místě, odkud by mohlo sledovat přistávací zónu TF Rakkasan. Zatímco se snažili dosáhnout určených pozic, Mako 31 zpozorovalo skupinu bojovníků s kulometem DShK. Tato zbraň byla umístěna na pozici, na které měla být helikoptérami Chinook vysazena první vlna amerických oddílů. Cílem tedy bylo toto postavení zničit v D mínus 1.

2. březen 2002, den D

Americké a afghánské síly začaly s čištěním údolí Shahi-Kot s cílem zničit síly povstalecké přeskupující se zde po pádu režimu Talibanu.

Task Force Hammer

Okolo půlnoci místního času nastoupily jednotky TF Hammer do svých vozidel, opustily základnu v Gardez a přes první kontrolní stanoviště Axis STEEL se podle plánu vydaly směrem do údolí Shahi-Kot. TF Hammer se skládala z početné afgánské milice vedené Zia Lodinem a ze Special Forces A-team Texas 14/ODA 594. Jelikož se silnice nacházely ve špatném stavu, nastaly potíže. Poté, co se několik vojáků zranilo při převrácení svého vozidla velitelé rozkázali, aby vozidla zapnula svá světla i za cenu ztráty výhody překvapení. TF Hammer sice pokračovala, ale kvůli těžkostem během přesunu trpěla špatnou soudržností. Konvoj vedený armádním důstojníkem Stanleyem L. Harrimanem ze třetí speciální skupiny se oddělil od hlavní části TF Hammer, aby dosáhl určeného pozorovacího stanoviště. Grim 31, letadlo Lockheed AC-130, poskytující vzdušnou podporu a průzkum pro úder, zpozorovalo Harrimanův konvoj a příčinou selhání svého navigačního systému se domnívalo, že se jedná o pozici mimo přátelské síly. Grim 31 napadlo útvar a výsledkem této chyby byla smrt Harrimana a zranění několika afghánských a amerických vojáků.

Hlavní část TF Hammer dorazila na svůj před-úderný bod okolo 6:15 a čekala na předpokládané 55 minutové bombardování nepřátelských pozic ze vzduchu. Chybná komunikace mezi Texas 14 a vyšším velitelstvím znamenala, že bombardování nebylo tak silné a skládalo se pouze ze šesti bomb. Tento nedostatek vzdušné podpory demoralizoval Afghánce a frustroval speciální síly. Afghánci trpěly ztrátami – více jak 40 mrtvými či zraněnými. V této chvíli jíž bylo jasné, že bojovníci al-Kajdy očekávají útok. Postup TF Hammer se kvůli nepředpokládaným těžkým malým zbraním a minometné palbě v kombinaci s nedostatkem vzdušné podpory zastavil ještě před vstupem do údolí.

TF Anvil / TF Rakkasan

V hodinu H (6:30) přistála první vlna Rakkasans a horských oddílů dopravená v helikoptérách podél východního a severního okraje údolí, aby zde na svých přidělených pozicích vyčkala na prchající bojovníky. Nicméně oddíly 101.výsadkové a 10. horské divize se dostávaly pod palbu zpravidla okamžitě po svém vylodění a cestě k cíli. Těžká minometná palba je přinutila zůstat a tak tato skupina uvízla v nelítostných bojích na celý den. Naproti předpokladu, že se v údolí vyskytuje 150 až 200 bojovníků, se v oblasti zdržovalo 500 až 1000 nepřátel opevněných na vyvýšeninách okolo údolí. S nejtěžšími boji se setkaly oddíly 1-87 v jižní přistávací zóně, které situace přinutila postavit opěrný bod v „Halfpipe“. Rotný Andrjez Ropel vedl skrz palbu své mužstvo na hřeben nad Halfpipe. Ropelovi se podařilo zneškodnit nepřátelského pozorovatele, který odstřeloval Halfpipe minometem. Ropel se svým mužstvem zajistil pro 1-87 průzkum okolního terénu. Za tuto akci byl později oceněn bronzovou hvězdou. Protože se počítalo jen s velmi omezenou schopností nepřátel nepřímé palby, přinesli si s sebou vojáci v první vlně pouze minomety 120mm. Hlavní palebnou podporu oddílu tvořily helikoptéry Apache ze 3-101 letecké brigády. Apache sehrály svou úlohu dobře a zlikvidovaly nepřátelské pozice ohrožující americké a afghánské oddíly a velmi náročnou bitvou prošly bez ztráty jediného letounu. Většina mužů z lehké pěchoty v jižní přistávací zóně byla dopravena pod rouškou noci, celkem utrpěla 28 zranění a žádné ztráty na životech. Na druhé straně bylo během dnů bojů údajně zabito nejméně 100 bojovníků Talibanu a al-Kajdy.

Po celý den přivolávaly průzkumné týmy speciálních sil, které do oblasti pronikly již předchozí den, vzdušnou podporu. Na úderech se podílely letouny B-2, B-52, F-15 a F-16 a na straně Talibanu a al-Kajdy způsobily těžké ztráty. Australský Special Air Service Regiment rovněž zajistil hlubokou operační zpravodajskou činnost a její signalista Martin „Jock“ Wallace získal australské vyznamenání za statečnost, jelikož strávil dohromady s americkou skupinou a s důstojníkem ze SASR na dně vyschlého potoka 12 hodin, dokud se je nepodařilo evakuovat.

3. a 4. březen 2002
Bitva o Takur Ghar

3. března v pozdních odpoledních hodinách obdržel podplukovník Blaber od brigádního generála Gregoryho Trebona, velitele Task Force 11, zprávu, že dva týmy SEAL vedené poručíkem Vicem Hyderem mají okamžitě přijet, aby vstoupily do údolí Shahi-Kot. Dva týmy SEAL, Mako 30 a Mako 21, plánovaly zbudování pozorovacího stanoviště na vrcholu Takur Ghar, z kterého bylo možné ovládat údolí. Kvůli časové tísni bylo nezbytné použít k rozmístění helikoptér, aby se dosáhlo cíle před svítáním. Zatímco síly AFO navrhly proniknout v bodě vzdáleném 1300 metrů východně od vrcholu, SEALs se nakonec rozhodli dostat se na vrchol sami.

V 11:23 vyzvedly Razor 03, Razor 04, dvě helikoptéry MH-47 Chinook, dva týmy. Naneštěstí měl Razor 03 problémy s motorem a dvě nové MH-47 byly poslány, aby nahradily původní helikoptéry. Toto zpoždění znamenalo, že se SEALs nepodařilo proniknout do přistávací zóny východně od vrcholu před 14:30 4.března a tudíž nebyl dostatek času na dosažení vrcholku před svítáním. Nail 22, bojová helikoptéra AC-130, prohlédla před přistáním vrchol a nezaznamenala žádnou nepřátelskou činnost, ale byla odvolána, aby podpořila další oddíly před tím, než Razor 03 a 04 dorazí do přistávací zóny. Okolo 02:45 přistál Razor 03 v přistávací zóně, ale zasáhlo ho RPG. Poškozený vrtulník sice vzlétl, nicméně otevřenými dveřmi z něho vypadl důstojník Neil Roberts. Razor 03 se pokusil vrátit a zachránit ho, ovšem poškození bránilo správnému ovládáni helikoptéry a ta byla nucena tvrdě přistát níže v údolí ve vzdálenosti asi 4 kilometry. Razor 04 se vrátil na vrchol, vysadil Mako 30 a snažili se zachránit Robertse. Tým se dostal ihned pod palbu, která pravděpodobně znamenala smrt rotmistra letectva Johna A. Chapmana a zranění dvou SEALs. Mako 30 bylo nuceno kvůli svým ztrátám opustit nejvyšší bod a požádat o pomoc sílu rychlé reakce Ranger umístěnou na vzdušné základně Bagram a vedenou kapitánem Natem Selfem.

Síla rychlé reakce se skládala z 19 Rangers, taktické skupiny vzdušné kontroly (TACP) a tří mužů USAF, nesly je dva Chinooky, Razor 01 a Razor 02. Kvůli těžkostem při satelitní komunikaci byl Razor 01 chybně naveden do „horké“ přistávací zóny na vrcholu. Protože po havárii AC-130 v Khajfi v Perském zálivu zakazovala pravidla vzdušných sil letounu AC-130 zůstat v nepřátelském vzdušném prostoru za denního světla, AC-130 ochraňující Mako 30 musel odletět ještě před tím, než Razor 01 dosáhl své přistávací zóny. Další chyba v komunikaci způsobila, že pilot AC-130 nevěděl o blížícím se Razor 01. Přibližně v 6:10 se Razor 01 dostal do přistávací zóny. Na letoun se okamžitě zaměřila palba a střelec u pravých dveří, seržant Phillip Svitak, byl zastřelen malou ruční zbraní. Poté zasáhlo helikoptéru RPG, které zničilo pravý motor, což jí přinutilo nouzově přistát. Poté, co Rangers a tým speciálních taktik opustili stroj, byli tři muži zabiti. Přeživší posádka a síla rychlé reakce se ukryly na pahorku a začala divoká přestřelka. Razor 02, který byl odkloněn do Gardez, protože Razor 01 přistával na Takur Ghar, se vrátil se zbytkem síly rychlé reakce a poručíkem Hyderem v 6:25. S pomocí nově příchozích a těsnou vzdušnou podporou se síle podařilo upevnit své postavení na vrcholu. Nepřátelský útok v půlnoci smrtelně zranil bojového zdravotníka Jasona D. Cunninghama od Pararescue Jumpers. Zraněný odmítl za denního světla převoz do nemocnice, poněvadž nechtěl riskovat sestřelení další helikoptéry.

Okolo 20:00 opustily týmy rychlé reakce a Mako 30 vrchol Takur Ghar. Americké a afghánské síly se domnívají, že během tohoto počátečního úderu a následné záchranné akce se podařilo zneškodnit nejméně 200 příslušníků Talibanu a al-Kajdy.

6. březen 2002

Americký vzdušný úder vedený na vozidlo poblíž vesnice Shikin, podařilo se zabít 14 nepřátel.

10. březen 2002

Major Bryan Hilferty prohlašuje, že hlavní boje skončily před třemi nebo čtyřmi dny. Američané posílají 400 členů jeho oddílu zpět na základnu.

12. březen 2002

Do 12.března, následujíce bombardování, prohledaly spojené americké a afghánské síly údolí a vyčistily ho od zbytků povstaleckých sil. Do 18. března probíhaly jen méně významné boje. Celkem bylo zabito 8 amerických vojáků a dalších 82 zraněno, mezi nimi i několik Afgánců. Americké odhady dalších obětí se různí, nicméně povstalci ztratili něco mezi 500 až 800, dále zemřelo nejméně 14 civilistů včetně žen a dětí. Nezjištěný počet povstalců unikl z bojů skrz náročný terén.

18. březen 2002

Generál Tommy Franks vyhlásil konec operace Anakonda a označil ji za neodbornou, ale úspěšnou. Na druhou stranu Seymour Hersh tvrdil, že se jednalo v podstatě o debakl, mimo jiné kvůli špatnému vojenskému plánování, smrti amerických vojáků, které bylo možno předejít a stejně tak útěku klíčových představitelů al-Kajdy, mezi nimi pravděpodobně i Usámy bin Ládina.

Výsledky

Na konci operace Anakonda se podařilo americkým a afghánským silám vyhnat většinu příslušníků al-Kajdy a Talibanu z údolí Shahi-Kot. Ztráty na americké straně tvořilo 8 padlých a 82 raněných. Odhadované ztráty al-Kajdy a Talibanu jsou v rozsahu od 100 do 1000 bojovníků - američtí velitelé upřednostňují horní hranici, zatímco afghánští tu nižší. Do Pakistánu se podařilo z údolí uprchnout neznámému počtu rebelů.

Od spuštění operace Anakonda se zhoršily vztahy na zemi mezi americkými a britskými silami poté, co Stars and Stripes, časopis pro americké síly a jejich rodiny, otevřeně kritizoval britské Královské námořnictvo za neuspokojivé výsledky během pátrání po členech al-Kajdy a Talibanu a tvrdil, že přispění Britů do kampaně je zklamáním.

Účastnící se jednotky

Na operaci se podílely složky z americké 10. horské divize, 101. výsadkové divize, skupiny speciálních sil Task Force 11, Task Force Bowie a Task Force Dagger. Mezi další účastníky patří britská Královská námořní pěchota, kanadský 3.prapor a lehká pěchota princezny Patricie, afghánská národní armáda, německé Kommando Spezialkräfte a části australského Special Air Service Regiment a novozélandského Special Air Service.

Reference

Autor článku: Redakce Specwar | Poslední aktualizace 17. 1. 2010